-1.png)
Jaké je to žít po boku člověka s psychickými problémy?
Dnes se mi u jednoho příspěvku objevil komentář, že je těžké zvládat život po boku člověka s psychickými problémy. Proto mě zajímaly názory, příběhy a postřehy od vás. Můžete si teď přečíst jeden z nich:
Když jsem si přečetla příspěvek „Jedna z nejhorších věcí na úzkostech jsou lidé, kteří ji nemají… Prostě nechápou.“, zvedla se ve mně vlna smíšených pocitů. Nedá se říct, že by nad všemi emocemi převládaly hněv a nespravedlnost, nýbrž lítost. Napadlo mě spoustu myšlenek, ale stěžejní byla, že – ačkoliv chápu, že na celém světě komunita lidí s úzkostmi potřebuje podporu a snahu pochopení – tyto příspěvky oddalují dva světy, svět nemocného a jeho nejbližších.
Abych dokázala svůj postoj vysvětlit, musím Vám přiblížit, kdo jsem. Je mi devatenáct, pocházím z úplné milující rodiny a nikdy jsem netrpěla vážnější psychickou poruchou. Zní to jako bych snad neměla ani o čem mluvit, především pak k otázce úzkostí, depresí, maniodepresivních a bipolárních poruch apod (ráda bych zdůraznila, že sem patří i méněcennost, nízké sebevědomí, anorexie a bulimie, následky šikan a další nemoci spojené s psychickým zdravím, které nelze vypočítat). Avšak v naivních patnácti neposkvrněná jakýkoliv vztahem jsem začala chodit s člověkem.
Na první pohled úplně normální kluk, který miluje hudbou a žije z vášně k ní, jeho ruce jakoby srostly s kytarou. V průběhu vztahu jsme zažili hrozně moc hezké chvíle, ale průběh vztahu byl jako na houpačce. Objevovaly se měsíce, úporně dlouhé šedě zbarvené měsíce, kdy jsme se hádali, nechápali se a bojovali proti sobě. Vždy po nich přišlo období nádherných chvil. Nechci tu rozebírat osobní a intimní pocity člověka, s kterým jsem strávila tři roky a čtyři měsíce. Za tu dobu jsem řešila nespočet úzkostných stavů – třes, problémy s dýcháním, strach, neschopnost vstát z postele… – a tyto stavy měly negativní dopady i na mě. Začala jsem mívat deprese, brečela jsem po večerech, ale i tak jsem se obětovala pro něj, obětovala jsem čas, kdy jsem se měla učit a volala s ním do půl jedné v noci – učila jsem se až pak. Tohle všechno mě nehorázně moc změnilo. Jak jsem mohla chápat úzkosti a neschopnost vstát z postele, když jsem sama nikdy takový stav nezažila? Jak jsem měla reagovat na tuto skutečnost poprvé správně?
Některé problémy jsme byli schopni vyřešit, některé ne. Nedávno se ukázalo, že pravděpodobně za celý průběh vztahu mohla bipolární porucha na straně mého expřítele. Avšak když došlo na rozchod, náš kontakt se nevypařil. Řešíme spolu každý den jaké pocity ten den vznikly, píšeme si „mám tě rád/a“ a trávíme spolu jednou za čas odpoledne. Vztah, který mezi námi vznikl na úrovni psychoanalytických rozhovorů a podpory, by nemohl vzniknout bez komunikace a touhy na obou stranách. Nenaučila jsem se přes noc pracovat s člověkem, který v životě nepociťuje štěstí, nenaučila jsem se hned pracovat s jeho úzkostmi ani depresemi. Musel mi pomoct se to naučit.
Stejně jako ve vztahu, kdy se člověk učí návyky a zlozvyky toho druhého, kdy musí spolu lidi hovořit, kdy akce vyvolá reakci, musí člověk zdravý chtít a hledat cesty porozumět nemocnému, avšak nemocný by tu cestu měl pomoct dláždit s ním, protože „to“ jinak nemůže vzniknout.Jak dopadl příběh expřítele říct nemohu – ještě pořád není zdaleka u konce. Já tu jsem, abych mu mohla dát tu podporu, logický důvod, proč by měl hledat pomoct a přestat se bát lékařského prostředí, avšak jsou věci, u kterých musí člověk sám zjistit, že to tak chce; musí dozrát.
Ovšemže jsem se nesetkala pouze s jediným člověkem, který je takto nemocný. Kamarádka, která se nechala hospitalizovat s diagnózou středně těžkých depresí, sestra se sklony k záchvatům úzkostí, sestřenice se sebevražednými sklony a anorexií… Můj příběh je ještě zdaleka složitější. V létě jsem se zamilovala do nepravého člověka – bývalý feťák a nynější alkoholik. Vztah s ním měl taky svá úskalí, po čtyřech měsících vzal za své. I nemoc těchto lidí vychází z psychického stavu a život s nimi je hrozně těžký. Žít s někým, kdo má duševní problémy není pro každého. Ani já s mým bývalým přítelem se k sobě vrátit nemůžeme, protože já bych byla nešťastná a v konečném důsledku by bychom byli opět nešťastní oba dva.
Tím vším jsem chtěla říct, že je mi líto vídat na internetu příspěvky, které sice podporují duševně nemocné lidi, ale napomáhají zviditelňovat kontrasty mezi dvěma odlišnými světy a ještě je více oddalovat. Pokud je snaha si něco o těchto problémech zjistit a touha na obou stranách porozumět, je možné, abychom si mohli pomáhat navzájem. Nemocný člověk musí ukázat špatně reagujícímu blízkému, jak by se měl zachovat bez záchvatů vzteku, slz anebo podobně. Vím, že se to lehce říká, ale hůř udělá, avšak po hádce by mělo nastat smíření a důležitý rozhovor bez emocí, které zatracují prvotní snahu o navázání kontaktu z jiného světa.Naučit se pomáhat lidem s psychickými problémy nebylo snadné a je to běh na dlouhou trať. Když vyběhnete s úzkostmi do závodu, vždycky s Vámi po vašem boku běží někdo z vašeho okolí. Nenechávejte ho daleko za sebou, nebo se navzájem ztratíte. Vím, že porážka všech nemocí zahrnuje neskutečnou odvahu, aby to bylo možné. Je dobré, když máte někoho, kdo Vám tu odvahu může dodat, když už ztrácíte naději.